Má ohnuté rohy, několik stránek slepených od těsta a obálku, která už dávno ztratila původní barvu. Sešit receptů po babičce ručně psané poznámky rodinná kuchařka často nevypadá jako cenný poklad. Přesto stačí otevřít první stránku a člověk ucítí kuchyň, kde se rozpouštělo máslo, kynulo těsto a z rádia potichu hrála hudba.
Nejcennější přitom nebývají samotné recepty. Mnohé známe z běžných kuchařek. Dojemné jsou spíš krátké věty na okraji, přeškrtnutá množství a poznámky, kterým rozuměla hlavně autorka. Právě z nich se dá vyčíst, jak se doma vařilo, komu které jídlo chutnalo a co se dělo mezi jednotlivými řádky.
1. „Mouky podle potřeby“ nebyla lenost
Dnes bychom možná chtěli přesné gramy. Babička ale dobře věděla, že každá mouka saje jinak a těsto se řídí hlavně rukama. Poznámka „přidávat pomalu“ nebo „až se nelepí“ je malou lekcí kuchařské zkušenosti. Recept nebyl příkaz, ale vodítko.
2. Šmouha od tuku ukazuje oblíbený recept
Stránka umaštěná od másla, oleje nebo povidel málokdy bývá náhodná. K receptu se někdo vracel. Možná se podle něj peklo na nedělní návštěvu, možná pokaždé, když přijely děti. Skvrny jsou vlastně kuchařským kalendářem, jen bez dat.
3. „Pro dědu méně soli“ připomíná celou domácnost
Na okraji se objevují věty jako „dětem bez pepře“, „pro dědu rozvařit“ nebo „Maruška nemá ráda cibuli“. Rodinná kuchařka tak zachycuje nejen jídla, ale i drobné potřeby jednotlivých členů rodiny. Vaření nebylo anonymní. Každý měl svou porci, svou výjimku a své místo u stolu.
4. Přeškrtnuté suroviny vyprávějí o improvizaci
Máslo nahrazené sádlem, kakao vynechané, protože nebylo doma, nebo jablka připsaná místo švestek. Takové zásahy připomínají dobu, kdy se vařilo z toho, co spíž a zahrada právě nabízely. Dnes se k nim můžeme vrátit prakticky: recept není nutné zahodit, když chybí jedna surovina.