Nádherný příběh o tom, proč nemáme v životě štěstí

Nastala tichá pauza… Jenom jsme pokyvovali hlavami, protože jsme byli úplně ztraceni: o co jde v tom příběhu, proč nám to všechno říká, a dokonce i pro mnohé bylo těžké pochopit některé nuance v angličtině.

— A teď ten můj příběh — pokračoval.

— Já jsem v životě obecně velmi šťastný člověk!

Měl jsem štěstí už od narození, kdy můj lehkomyslný táta zmizel z mého života, stejně tak jako zmizela z mého života moje lehkomyslná matka – jednou provždy! Možná měl pocit, že mi nemůže dát všechno, co by mi pomohlo přežít. Jsem mu vděčný za jeho rozhodnutí…

Kdo ví, jak bych vyrostl a co by se se mnou stalo, kdybych žil v dětství s ním. Snad si intuitivně uvědomil, že toto slabé dítě se nikdy nemůže stát silným jako on, a proto se tiše vytratil. A za to mu děkuji.

A já jsem měl dál štěstí.

Mladá mulatka se mě zřekla přímo na porodním sále. A už to bylo štěstí! Protože kdyby mě vzala z nemocnice, nejsem si vůbec jistý, že bych to přežil… A tak jsem dostal šanci, i když jsem byl slabý nedonošený! Šanci žít! A dala mi ji ona… Moje nešťastná sedmnáctiletá matka. Jsem jí vděčný za toto odmítnutí.

A ani v myšlenkách si nechci představit, jak a kde bych žil, jaké a kde bych měl dětství, kdyby se mě tehdy nezřekla. Toto odmítnutí jí také dalo sílu. Koneckonců, když jsem se ohlásil svým prvním výkřikem, už jsem pochopil, že v tomto životě nemůžu doufat v nikoho, jsem sám v sebe… A toto mi pravděpodobně dodalo nějakou koncentraci vnitřní energie, určitě s tím budete souhlasit… − usmál se.

Tak dál!

Měl jsem štěstí, že jsem se nedostal do žádné rodiny. Jinak bych já, nemocné, oslabené dítě, pravděpodobně získal velmi pohodlné podmínky jako ve skleníku a péči opatrovníků, kteří by mě přijali, ale pomohlo by mi to stát se silnějším a sebevědomějším?

Z nějakého důvodu si myslím, že ne. Byl to život v dětském domově, který mě naučil vytrvalosti: naučil jsem se bojovat od Číňanů, naučil jsem se vynalézavosti od černochů a umím plivat jako nikdo! Není to štěstí?

No a škola − to je úplně samostatná kapitola! Nebylo tam dost učitelů a několik předmětů většinou vyučovala jedna osoba. Na střední škole jsme se nějakým způsobem stali přáteli s učitelem biologie, který byl pro nás „chodící encyklopedií“, jak byl nadšený svým předmětem.

A (to bylo štěstí!) on nás také učil matematiku, což nám umožňovalo každodenní setkání ve třídě! Mluvili jsme hodně.

Samozřejmě, že jsem měl v jeho předmětech jen vynikající známky. A když nastala otázka výběru vysoké školy, neváhal jsem, šel jsem tam, kde byla potřeba matematika a biologie.

Potom už byla univerzita.

Potom vědecká práce.

Rodina. Děti. Vnuci. Pravnuci…

Jsem rád, že jsem se narodil pod šťastnou hvězdou!

Děkuji osudu za své štěstí.

Pokračoval a usmíval se na okraji školní lavice. A my jsme „vstřebávali“ všechno to, co jsme slyšeli…

„Tady máte dva příběhy dva pohledy na jeden a tentýž život,“ řekl, vstal od stolu a pozvedl před sebou dvě otevřené dlaně, jako dvě závaží „který se vám líbí?