Před mnoha lety moje matka trpěla rakovinou. Jeden z jejích přátel jí řekl: „Měl jsem přítele, který zemřel na rakovinu.“ Může to znít sympaticky, ale vysílá to zprávu: „Můj přítel zemřel na rakovinu, vy pravděpodobně také.“ Když moje matka slyšela tuto zprávu, nevzdala se; stále bojovala s rakovinou. Navzdory tomu, že později zemřela na rakovinu, bojovala a nechtěla poslouchat tak fatalistické příběhy o lidech, kteří zemřeli na rakovinu.
Možná člověk, který má rakovinu, nezemře. Úmrtnost pacientů s rakovinou klesá a proč bychom si takové věty neměli nechat pro sebe, když takové výroky by mohly pacienty s rakovinou vést k domněnce, že i je čeká stejný osud a že se možná neuzdraví.
vím, jak se cítíš
Jediný člověk, který může říct „Vím, jak se cítíš“, je člověk, který již rakovinu prodělal, nebo člověk, který právě tímto stavem prochází. Jinak bychom neměli říkat, že víme, jak se cítí. Jak to můžeme vědět? Hlavou jim probíhají stovky myšlenek, o kterých nic nevíme.
Jen matka může jiné rodící ženě říct, že ví, jak se má. Nemůžu, protože jsem muž. Opravdu netuším. Představte si tedy, že bych své ženě během porodu řekl, že vím, jak se cítí. Ne, to není dobré.
Pokračování na další straně